Stále mě pronásleduje špatný pocit, že na Metalopoli nemáme recenzi na tuto desku. Jako bych to té kapele dlužil a do mozku mi neviditelný pošťák stále s neutuchajícím zápalem házel upomínky. Mnohdy ten pocit u recenzenta sám odnese čas. „Failed States“ mě však se stejnou intenzitou drží už více jak rok a vím, že se to ani v budoucnu nezmění. Možná to bude tím, že se jedná materiál, kterým jsem krmil poslední rok své uši asi nejčastěji. Hudba jejich zatím posledního alba mi v uších stále zraje a je snad neoposlouchatelná.

Pokud byste mi v roce 2011 řekli, že za dva roky budu pořád dokola poslouchat kanadský punk rock, který je zarostlý spoustou melodicky vděčných popěvků i vyhrávek a navíc ho hrají čtyřicetiletí týpci, řeknu vám, že jste se zřejmě zbláznili. Já a melodický punk rock? To fakt nejde k sobě.

A cože je na tomto veteránském kvartetu jiné? Ačkoliv sami sebe rádi označují punkem a v sympaticky neústupných postojích této skvadry to platí naprosto neochvějně, hudebně jde o mnohem víc. „Failed States“ v sobě váže thrash metal, street punk, silnou dávkou atmosféry i technickou progresi. PROPAGANDHI umí hrát, ale ve svých skladbách se často snaží odklonit technické finesy a sóla na druhou kolej, aby na sebe zbytečně neupozorňovali. Udělat to tak, aby skladba stále přímočaře šlapala, a současně se hudebník nenudil a „zahrál si“ bez toho, aby na sebe nějakými instrumentálními onaniemi příliš nepřitahoval pozornost. Všichni hrají pro kapelu, nikoliv pro sebe. Předvádění tu nemá místo. Přitom v detailu pod povrchem najdete mnoho velmi nápaditých a technicky zajímavých míst.

Ruku v ruce s tím jdou kousavé texty a řekněme i písničkovost a aranžérská zručnost ve výstavbě skladeb. Jejich pecky mají potřebný drive, jenž nakopává řiť většině žánrově spřízněných kapel, kterým by tihle bardi mohli dělat otce. Mají potřebnou hitovost, která sice občas hraje na první signální, ale nemáte šanci ji oposlouchat ani po neustálém omýlání. Tomuto já říkám talent. V kombinaci s punk-hardcoreovým myšlenkovým backgroundem kapely jde o jednu z mě nejsympatičtějších kytarových hord na současné scéně. A aby toho nebylo málo, v roce 2012 nahráli svoji nejlepší desku. Takže bez debat za devět.